Lupiči

čtvrtek 29. leden 2015 23:25

Sleduju příběh sourozenců, kteří pořád žijí v Norsku a mám nepříjemný pocit na duši. Kdo četl příběh dívky, které říkali Leni?

Diplomati pohovoří, média nás poinformují, občané už dokonce demonstrovali, ale jinak se nic moc  nezměnilo. K lepšímu jistě ne. Ačkoli  právě na to, co je pro synky paní Michalákové lepší, mohou existovat zcela odlišné názory.

Celá ta podivná historie jako kdyby se zčásti nacházela v režimu utajení, takže neznáme  fakta, neznáme podrobnosti, ale schéma příběhu je opakováno vždy a všude. Člověk aby nakonec zkoušel číst mezi řádky. A ono je to k něčemu dobré, protože  nám nezbyde, než přemýšlet.

Naše vláda, nebo alespoň příslušný ministr, by se do věci otevřeně nevložili, kdyby záležitost odebraných  dětí zaváněla nějakým průšvihem. Ne, že bych zaznamenala nějakou výraznou snahu o nápravu několik let trvajícího pobytu dětí u norských pěstounů, ale  vskutku mě těší, že se děje alespoň to málo, co se děje. Ty děti, to nejsou věci a jejich máma nepochybně trpí a to vše ještě okořenila beznaděj, protože bojovat s úřady je  těžké vždycky, natož v cizině.

Stát nevznikl proto, aby bylo politikům dobře a aby úředníci měli svoje jisté. Oni si mnozí myslí právě tohle, ale není tomu tak. Stát je v podstatě instituce, která by měla být užitečná občanovi. Měla by mu pomáhat a chránit jeho zájmy, a to i v cizí zemi. A my slyšíme o dvou dětech, které se narodily české matce a už několik let jsou vychovávány v prostředí, které potírá jejich národní identitu, což dokazuje už tím, že při  vzácných setkáních s matkou  je zakázáno  používat mateřštinu.

Nechápu, proč  sdělovací prostředky doposud nezveřejnily bližší informace o pěstounech, kteří o děti nyní pečují. Chybí  i údaje o prostředí, do kterého byly umístěny. Nejde o citlivé údaje, které se týkají chlapců, jde o osoby, kterým norský úřad  děti svěřil, aniž by zohlednil existenci českých příbuzných. Nebo je česká rodina automaticky pokládána za natolik nedůvěryhodnou, že nemůže  pečovat o děti během doby, potřebné k přešetření záležitosti? Mimochodem, takové šetření by jistě netrvalo několik let, po které byly děti vytrženy z jim blízkého prostředí.

Jak jsem si všimla, jedná se o děti světlovlasé, dobře vypadající. Co víc by si případný adoptivní rodič mohl přát? A takových vhodných dětí je v systému vždycky  nedostatek.

Vybavila se mi školní výuka dějepisu. Nacisté vybírali české děti, které pokládali za vhodné k poněmčení. Potom, co je převychovávali v zařízení, kde je v první řadě donutili zapomenout na rodnou řeč, dávali je do  správných německých rodin. Izolace, vytržení z rodinného prostředí, vzdálení biologickým příbuzným, to udělalo svoje. 

Na chlapcích, o které norský úřad tak usilovně pečoval, už byla spáchána nenapravitelná křivda. Lituju je a je mi líto jejich matky. Norové svým postojem dávají najevo, jak přehlížejí českou stranu. A naši představitelé zatím udělali hodně málo pro to, aby se domohli respektu, jaký náleží jim, naší zemi i jejím občanům.

Libuše Čermáková

Počet příspěvků: 2, poslední 30.1.2015 12:13:56 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.

Libuše Čermáková

Libuše Čermáková

Život je dar, kterého si pořád dost nevážíme. Možná jsme jediní ve vesmíru a každý náš den je dnem svátečním. Život si kazíme hloupostí vlastní i hloupostmi těch, kteří jsou kolem nás.

Opatruju si zkušenosti, které jsem si zapamatovala a jsem ráda, že na něco jsem dokázala zapomenout. Vážím si každého, kdo dokáže stárnout do moudrosti.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy

Pošlete mi vzkaz

Zbývá vám ještě znaků. Je zakázáno posílat reklamu a vzkazy více bloggerům najednou.